„Pozdravuj pana faráře!“ připomínal mi kladivář Stanislav Pluhař pokaždé, když jsme v druhé polovině devadesátých let přijeli na soustředění do Houštky. Myslel tím Mirka Paláta, třebíčského vrhače, s nímž se potkal, když působil v Dukle, a ještě po letech mu spojení farář – vrhač přišlo kouzelné.
To asi přišlo každému, kdo se s Mirkem v atletice potkal. Mně o něm vyprávěli starší kluci, když jsem do oddílu přišel v r. 1980. V té době byl okresním rekordmanem ve vrhu koulí, když v r. 1977 dosáhl ve Vyškově výkonu 14,12 m, což překonal až v novém tisíciletí Pavel Peňáz a víc než Mirek dodnes vrhli spolu s ním jen Tomáš Vilímek, Aleš Svoboda, Jiří Kliner a Kamil Běhounek. Ze stejného roku pochází i jeho osobní maximum v hodu diskem 41,36 m, což ještě dnes stačí na desátou příčku v historických třebíčských tabulkách. Takže všechna čest. Jen 180 cm ve skoku do výšky z r. 1975 nevypadá jako mimořádný výkon, ale tabulky z těch let dokládají, že víc v Třebíči před ním skočili jen poválečný reprezentant František Kolouch a později Zdeněk Skála. Éra výškařů od Jirky Broži přes Honzu Kratochvíla k Honzovi Kašparovi měla teprve přijít.
O tom, v jakých podmínkách Mirek Palát a celá jeho generace trénovali, vypovídá i fotografie v nedostižné publikaci Pavla Navrkala Třebíč a královna, která ukazuje Mirka při zimní přípravě v bývalém kamenolomu v Plešicích u Třebenic. Mladý borec je zachycen v odhodové pozici a za zády má vyrovnaný vysoký ráz dřeva. Smysl akce vysvětluje popisek: vrhaná koule se po odrazu od skály vracela k atletovým nohám. Hned vedle této fotky je v knize Mirkova podobenka, možná z maturitního tabla. Kromě ní ho najdeme i na fotografii družstva mužů z r. 1973 a pak na další civilní fotce, nejspíš z promoce, neboť se pod ní praví, že po absolvování teologického studia začíná svou dráhu jako kazatel církve bratrské v Hradci Králové. Podle knihy však závodil ještě v r. 1982, což bych si asi měl pamatovat, ale přiznám se, že ne.
Kdy jsme se spřátelili, opravdu nevím, přesně si ale vybavuju, že jsem ho viděl exhibičně skákat do výšky při sportovním dni třebíčského gymnázia, kde učil v první polovině devadesátých let. Já se tehdy přijel na sokolský stadion podívat na nadějné dorostence Pepu Vomelu a Standu Březinu, kteří běželi štafetu s efektními americkými předávkami.
Někdy tehdy jsme se začali víc bavit, nejspíš nás dal dohromady Jiří Šofr, tehdy ještě okresní rekordman na čtvrtce, čekající dlouhé roky, kdo ho překoná. Mirek s panem Šofrem s námi někdy jezdívali i na ligová kola. To jsme závodili v moravské II. lize a při poprázdninových cestách směr Hranice, Opava, Ostrava či dokonce Třinec jezdíval Mirek s košíkem na ovoce. Cestou se nechával vysadit, a když jsme ho na zpáteční cestě nabírali, byl košík plný švestek. Říkal nám, ke komu pro ně jezdí, ale to už jsem zapomněl stejně jako jiné podrobnosti s ním spojené.
Když jsme postoupili do I. ligy a začali jezdit do Čech, už nás Mirek nedoprovázel, a já se s ním potkával náhodně, většinou na horní straně náměstí, kde tam čekával na autobus do Boroviny. Naposled to bylo snad docela nedávno. Atlet, farář, pedagog a hlavně laskavý člověk Miroslav Palát umřel v sobotu 27. září v nedožitých 73 letech. Rozloučení s ním se uskuteční v evangelickém kostele na Bráfově třídě v pondělí 6. října v 15 hodin.
Milan Zeibert