11.04.2023
Za Mgr. Evou Divišovou
Na Velký pátek zemřela věku dvaaosmdesáti let členka našeho oddílu, někdejší závodnice, později trenérka, rozhodčí a především dlouholetá vedoucí družstva žen Eva Divišová, rozená Chalupová. Kromě činnosti v atletickém oddíle byla v Třebíči známá také z působení v Sokole, v profesním životě pak ve školství, kde dlouhá léta vyučovala češtinu a tělocvik postupně na základních školách Kurta Konráda (dnes je místo ní stavební průmyslovka), Bartuškova a Benešova, na níž byla nejprve třídní učitelkou sportovní třídy a pak zástupkyní ředitele, a také na Katolickém gymnáziu.
Do historie našeho oddílu se nejvíce zapsala jako závodnice a pak v průběhu devadesátých let jako úspěšná vedoucí družstva, o které se starala společně s Jitkou Chvátalovou. Děvčata pod jejím vedením nejprve v r. 1994 vyhrála II. ligu, v následující sezoně postoupila do I. ligy a v letech 1997 – 1999 třikrát bojovala v kvalifikaci o extraligu. V těchto třech sezonách patřily k oporám družstva Dana a Lucie Sichertovy, Iva Skorocká, Pavla Culková, Eva Blažková, Hana Chvátalová, Dita Varmužová, Jitka Jiráková, Eva Heralecká, Markéta Vaňková, Petra Tomanová, Gabriela Křivánková, Gabriela Mandátová, Miriam Dušková, Helena Klusáková, Anna a Helena Navrátilovy, Ivana Pavlíková, Lucie Macháčová, Blanka Milostná, Iveta Mičková a Iva Mohelská, k nimž z hostujících závodnic přidejme aspoň Mirku Knapkovou, pozdější olympijskou vítězku a mistryni světa ve veslování.
Nejen tyto úspěchy, ale celá její celoživotní práce byla oceněna radnicí města nejprve při jejím životním jubileu v r. 2016 a znovu v r. 2021, kdy byla v sále klubu Hájek uvedena do Síně slávy třebíčského sportu. Namísto obvyklé slavnostní řeči tehdy přítomným Evu přiblížila osobní vzpomínka její svěřenkyně Dany Sichertové, jíž se s ní rozloučíme:
„Moje první vzpomínka na Evu Divišovou je z velmi raného dětství. Chodila jsem s mámou a sestrou Lucií do Sokolovny ve Smrtelné ulici. V Sokole se nacvičovala skladba pro rodiče s dětmi. Máma cvičila se sestrou, protože byla mladší, a se mnou některá z cvičitelek. Mé obavy a nejistotu se snažila rozptýlit Eva Divišová, která vedle mě cvičila se svým synem. Od té doby mě Eva provází s určitými přestávkami životem, který vždy významně ovlivňovala pozitivním způsobem. Setkaly jsme se na druhém stupni základní školy v Borovině, kde učila český jazyk a tělesnou výchovu a od 5. do 8. třídy mi dělala třídní učitelku. Pro sport dokázala nadchnout mnoho dívek, které pak vedla v odpoledních „sportovkách“, kde se utužoval sportovní kolektiv a probíhala příprava na závody a reprezentaci školy nejen v Poháru rozhlasu. Následující velmi významnou etapou byla devadesátá léta, kdy se Eva Divišová ujala skomírajícího atletického družstva dorostenek. Z něj postavila družstvo žen, které se postupem času propracovalo z nejnižší soutěže až do 1. ligy a koncem devadesátých let několikrát zasáhlo i do bojů o extraligu. Jako vedoucí družstva zaznamenala nevídaný vzestup ženské atletiky v Třebíči. Svou obětavostí, odhodlaností a oddaností ke sportu dovedla své atletické družstvo k vysněným metám. Tím pomyslně navázala na svá mladá léta, kdy se aktivně a úspěšně věnovala atletice, především v disciplínách vrh koulí, skok daleký, skok vysoký a hod diskem.
Evě Divišové patří velký dík za vzestup ženské atletiky v Třebíči a také za dlouholetou trenérskou činnost a práci v roli rozhodčí na mnoha atletických závodech.“
Milan Zeibert